Toto je príbeh dvoch českých fanúšikov hudby, študentov Právnickej fakulty z pred 35 rokov, ktorí sa vybrali na koncert KISS do Maďarska a zažili neskutočnú vec – podaril sa im urobiť rozhovor z vtedajším bubeníkom KISS, ktorým bol Eric Carr! Príbeh bol z časti zverejnený v študentských novinách Právnickej fakulty a tu je teraz pohľad na kompletný príbeh, ktorý si môžete prečítať.
Zvláštní reportáž KISS 2. září ´88 Budapešť
Když jsem na gymnáziu začal poslouchat zahraniční pop a rockové skupiny, tak vedle Queen, Black Sabath, Status Quo, Led Zeppelin mezi těmi prvními byli i KISS (angl.. polibek). Pamatuji si ještě dodnes jak jsem zbledl závistí, když jeden kluk donesl do školy jejich dvě desky. Tenkrát nešlo snad ani o to jak a co hráli, ale stejně jako spoustu jiných lidí v té době ohromili svou vizáži.
Členové skupiny se totiž nechali fotografovat zásadně v maskách, které měli namalované na tvářích, vystupovali v nejbizarnějších kostýmech na ještě více bombastičtějších show a svým hard rockem se tak stali jednou z nejúspěšnějších a nejprodávanějších skupin 2. Poloviny 70. let. Od začátku bylo jasné, že se nesnaží o nic nadprůměrného, ale ze všeho co dělají bylo vidět, že chtějí dělat pouze dobrou zábavu a tu také výhodně zpeněžit. A o to v téhle branži jde asi především.
Členové skupiny se totiž nechali fotografovat zásadně v maskách, které měli namalované na tvářích, vystupovali v nejbizarnějších kostýmech na ještě více bombastičtějších show a svým hard rockem se tak stali jednou z nejúspěšnějších a nejprodávanějších skupin 2. Poloviny 70. let. Od začátku bylo jasné, že se nesnaží o nic nadprůměrného, ale ze všeho co dělají bylo vidět, že chtějí dělat pouze dobrou zábavu a tu také výhodně zpeněžit. A o to v téhle branži jde asi především.
Skutečné tváře KISS však zůstávali veřejnosti utajeny a tímto dobrým reklamním trikem skvěle podporovali kult hvězd, který se kolem nich rychle rozprostřel. Novináři tedy neměli možnost fotografovat skupinu v soukromí a tak čas od času vzbudily pozornost snímky z nějak večírku, kde v nestřeženém okamžiku pohotový reportér zmáčkl spoušť a obrázkové časopisy pak přinesly danou fotografii a titulky typu - ... zpěvák KISS Paul Stanley dává profesionální "kiss" té a té....
Gene Simmonse, dalšího člena kapely opustila jeho partnerka - známa herečka Cher (letos získala poprvé Oscara za film Pod vlivem měsíce) jenom proto, že bylo prý naprosto nemožné, aby se spolu objevili ve společnosti bez všudypřítomných reportérů amerických společenských rubrik.
Počátkem 80. let opouští skupinu dva zakládající členové a v té době také prožívají KISS tvůrčí krizi. Jejich hudba se hodí snad tak akorát do diskotéky a staří příznivci hard rocku je opouštějí (svědčí o tom alba "Dynasty" a "Unmasked"). V roce 1982 ale chytají druhý dech a s deskou "Creatures of the night "se vrací do starých, už tolik osvědčených metalových kolejí. V následujícím roce vychází album "Lick it up "a KISS po 9 letech kariéry předstupují před své příznivce bez masek. Stylové zapadli dobře do znovu populárního heavy metalu a být jim o něco méně, patří dnes na špici. Poslední album "Crazy nights" (Bláznivé noci) získal jako většina předcházejících v USA ocenění platinové a když jsem se dozvěděl, že budou letos v září v Budapešti, neváhal jsem.
Ota z Prahy, který jel se mnou, navrhl cestovat v leže, a tak jsme se probudili 2. září v prosluněné Budapešti. Nejdříve ze všeho jsme se museli najíst. IBUSZ mi zaslal stravovací talony (v hodnotě 130,- Ft) a tak jsme hledali příslušnou restauraci, kde jsme je mohli uplatnit. Ochotní domorodci nás stále posílali jinam a tak jsme zakotvili v baru na ulici Buday László. Už to totiž dál nešlo, neboť směs výfukových plynů, slunce smysluplných Maďarek působila děsné agresivně. Na pohled stejně jako my utahaná servírka nám donesla kávu a bez řečí pustila naši kazetu U2. Jak jsme tak odpočívali, napadla nás bláznivá myšlenka. Vždyť ti KISS určitě v životě neviděli živého Čecha! A mně to chytlo naprosto vážně. Udělat s nimi interview pro "Pranoviny"! Ale jak na to? To už bylo po poledni a my jsme si to špacírovali kolem Dunaje. Navrhuju, abychom se šli podívat do nedalekého hotelu Atrium, který má kouzelně řešenou halu. Mladík a vchodu nás uctivě pozdravil (zřejmě neshledal na našem oblečení nic zvláštního) a my se posadili do měkkých pohovek u recepce. Ticho přerušovalo jen šustění bankovek a vodotrysk.
Vtom kolem prochází sympatická servírka (Ivan Mládek by řekl, že měla dobrou povahu!). Nevím, jestli jsme ji zabrzdili pohledem, nebo jestli se zastavila sama, ale najednou byla na dosah ruky. Ota do mne rýpl loktem a tak rychle povídám: "Slečno, my bychom chtěli udělat rozhovor s KISS. Nevíte jestli jsou tady ubytování?" Trochu nechápavě: "Jací KISS?" - "No to je ta skupina z New Yorku, která tady dnes vystupuje přece". Už s úsměvem: "Tak to ne, ti zde určitě nebydlí. Fakt!," a pokračovala dál. Dvěma kroky jsem ji dohnal a poprosil, jestli by se mohla někde zeptat, že má určitě známé ve Fóru nebo v Intercontinentalu atd. Chvilku váhala a pak mi řekla, že mám 5 minut počkat.
Vzápětí jsem už s nervózními prsty točil číslo do Hiltonu a hlasu na druhém konci drátu jsem pak zvěstoval, že chci mluvit nutně s business managerem KISS. Z ústředny mne dvakrát přepojili a po několika sekundách slyším ostře: "Michael Oppenheim, prosím?". Rychle jsem se představil a pokračuji: "Píšu do časopisu Pranoviny News and World Report" na právnické fakultě v Brně, Czechoslovakia. Myslíte, že by bylo možné mluvit s někým z KISS?". "A opravdu jste z Czechoslovakia?" "No fakticky ano," a sypal jsem mu kolik výtisku připadá na jedno číslo, kolikrát ročně vycházíme a že by to bylo především pro NÁS ojedinělá, exkluzivní reportáž. "Tak O.K., v 8 hodin před stadiónem" - "Fajn, ale jak se dostaneme dozadu, máme jen obyčejné lístky." "To je v pořádku, řekněte mi svoje jméno". Ota se mi potom ještě dlouho smál, jak jsem své příjmení drze poameričtil "MacCoo". Říkám si ale, když jsme už tak daleko, proč bychom nežonglovali s vlastními jmény, ne?
V dalších hodinách jsme konečně našli několik bister "City Grill" (maďarská obdoba McDonalds) a za již zmíněné stravovací kupóny zase na čas oblafli žaludky. Pro vaši informaci 1 hamburger stojí 23,- Ft, dvojitý 34,- Ft, limonáda 12,- Ft. - v Budapešti levné a syté rychlé jídlo. Následovala nezbytná procházka po obchodech, zmrzliny atd. (v rámci boje proti AIDS je vlastní zboží doplněno "pružnějšími" výrobky made in Japan)
V dalších hodinách jsme konečně našli několik bister "City Grill" (maďarská obdoba McDonalds) a za již zmíněné stravovací kupóny zase na čas oblafli žaludky. Pro vaši informaci 1 hamburger stojí 23,- Ft, dvojitý 34,- Ft, limonáda 12,- Ft. - v Budapešti levné a syté rychlé jídlo. Následovala nezbytná procházka po obchodech, zmrzliny atd. (v rámci boje proti AIDS je vlastní zboží doplněno "pružnějšími" výrobky made in Japan)
Na trávníku na Margit Sziget jsme pak odpočívali, mhouřili oči do odpoledního sluníčka, pozorovali desítky mladých kajakářů na Dunaji a připravovali si v hlavě otázky pro BIG rozhovor.
Před stanoveným časem jsme se prodírali davy k bráně Kisstadionu. Pořadatelé jednak trhali lístky, ale také zabavovali všechny lahve. Fanoušci měli tak na vybranou bud obsah vypít, nebo lahev odložit do připravených kontejnerů. Kupodivu většina lidí zvolila druhou variantu Parta policistů se vyloženě nudila, fronty před pokladnou pomalu postupovaly, plné kontejnery se zabavenýma lahvemi byly vyměňovány za prázdné a za 10 minut jsme měli mít rande s manažerem KISS. Brána, kudy se chodilo zezadu k budově, u které bylo přilepené pódium, je přísně střežená ostrými hochy s vysílačkami a drsným výrazem ve tváři. Protože mine ještě čas, jdeme se mrknout na místo činu.
Ochozy stadionu jsou už skoro zaplněny, kotel před podiem praská ve švech. Jsou všude kolem dlouhé nebo krátké vlasy, okovaná zápěstí, kožené bundy, na džínových soupravách placky a nášivky těch nejostřejších písmen a znaků, pevně sražené řady, zatnuté pěsti.... no prostě ti správní "headbangers" (angl. slov Heand-hlava a bang-tlouct, bouchat). V tričku U2, přestože je černé, tam sice vůbec nezapadám, ale co dělat.
Začali jsme se aspoň tvářit drsně. Ota připíná také placky KISS. Za chvíli, ale máme hovořit s hrdiny dnešního dne, tak do toho!
U brány pro prominenty vidíme opět jen pořadatele, policisty a hošany v černých teplákových soupravách s nápisem Security. Ptám se tedy prvního člověka z nich, který vypadá jinak než pořadatel jestli nezná pana Oppenheima. "No, to jsem já!" - jak se otočil, měl to velkými písmeny vyvedeno vzadu na tričku. Nezbytné představování, potřásaní rukou (ani mne nenapadlo nějaké "how do you do" jak se to učí ve škole řekl jsem mu prostě čau) a dal nám každému černou kartičku s nápisem - "KISS stage pass - guest" (vstup na pódium-host). Když jsem mu "speloval" do telefonu jméno, neřekl nám, že kartičky si pak můžeme vyzvednout u pokladny.
Abych neztrácel čas, ptám se hned: "Jak jste dlouho na tomto turné a kolik sebou vozíte roadies?" - "Začali jsme vloni v USA a v Kanadě a letos na jaře jsme byli pár týdnů v Japonsku. Ted děláme v Evropě "Monsters of rock" (tj. metalové festivaly, např. v Donnington Castle, Schweinfurtu aj-pozn. překl.) a Budapešť je náš samostatný koncert po delší době. Tady máme 10 roadies, v zahraničí je nás podstatně více." "S kým jste na Monsters of rock hráli?" "Bylo toho víc, ale naposledy v Německu s Iron Maiden, Guns'n'Roses, Dave Lee Roth atd." Další otázky přerušuje maďarský pořadatel dotazem: "Czechoslovakia?" Kývám, že ano a odcházím s ním k bráně, kde mi v davu ukazuje dva již značně opilé české "headbangers" a abych jim řekl, že v tomto stavu je dovnitř nepustí. Jakmile jsem promluvil, klukům se rozsvítily oči a považujíc mne za českýho hovořícího Maďara vyhrkli: "Vy jste tady perfektní, umíte to udělat. U nás je pakárna." Na mé námitky poukazující na jejich stav vůbec nereagovali a tak jsme se skutečným Maďarem mávli rukou a šli zpět. Oppenheim to balí zrovna také a jdeme s ním za bránu, kam, jak nám později sám řekl, pronikli jenom dva Češi = my dva. Procházíme kontrolami, které nám ihned uvolňují cestu, jakmile spatří naše kartičky. Vzápětí nás Oppenheim opouští, abychom ještě počkali. Kolem je plno lidí z maďarských novin a hudebních časopisů a ptají to odkud jsme a nevěří svým uším, že jdeme za chvíli ke KISS. To už ale přichází znovu Oppenheim.- "C'mon boys", jdeme. Maďaři nás závistivě sledují, ale to už nevnímáme. Kráčíme po schodech dolů do šaten. Vpravo je vchod na scénu, kde už hřmí místní předskupina. Povídán Otovi: "Chápeš to???
Oba jsme docela mino. Cestu zastupují hoši z poslední kontroly, ale přesto, že se tvářím jak nejdrsněji to jde, kartička už neplatí. Oppenheim se ale vrací a ukazuje, že to je dobrý, tito mohou. Otvírají se dveře do šatny, z křesla se zvedá bubeník Eric Carr. Opět se představujeme, podáváme si tlapy, přichází první chechtáky.(úsměvy)
Ota zapíná walkmana, že bude interview nahrávat. Ale hned zoufale zařve: "Počkej vole, mne to nejede!". To ale nejde. Sedáme do trojúhelníku na připravená křesílka a zatímco Ota mění baterky, já se ptám. Bohužel s toho šoku jsem zapomněl všechny připravené otázky, proklínám se, že jsem si to nenapsal, ale co napsat, musím s fleku improvizovat. Rozhovor, který vám tedy předkládám, není nic zvláštního, ale snad poznáte, že to byla aspoň docela dobrá legrace.
"Ericu, jste tady na východě poprvé?" "Jo, dříve nás nikdo nepozval. Slyšel jsem sice, že je to zde jiný, ale líbí se mi tady. Lidi jsou všude stejní." - "A víš, že máte v ČSSR stále hodně příznivců?" "No, manažér říkal zrovna před chvílí, že stadión je plný "kids" od vás. To je fajn." Ota si ulehčené oddychl, walkman konečně jede "Aspoň vidíš, že nejsme žádní profíci. Cha!"
"Další otázka je dost důležitá. Tady v Evropě spoustu lidí zajímá proč jste ve svém znaku používali místo koncových latinských "S" symboly, které měli nacisté. Co to mělo znamenat?"
"Ale to není pravda. Je faktem, že jsme to měli a stále máme v Evropě zakázané, ale mělo to představovat blesky, jako sílu tak. S tím, co říkáš to nemělo nic společného. V USA to však nikomu nevadí." Ota se odhodlává k otázce:" Chtěli by jste hrát ještě někde na východě než jenom zde?" "No určit, ale nezáleží to na nás." Pokračuji dál (Když jsem se potom slyšel z kazety, koktal jsem jako v první hodině angličtiny. Ale co, jelo se rovnou bez zkoušky, na ostro.): "Nemyslíš, že by bylo dobré vydat už konečně další živé dvojalbum? Pokud si pamatuji dobře, "Alive II." vyšlo r.´77 a to je už dost dlouho, ne?" - "Je to pravda, možná, že z tohoto turné něco uděláme, podobně jako video dokument k "Animalize Tour", ale není nic jisté. Konečně, nech se překvapit."
Náhle se otvírají dveře a dovnitř vchází zpěvák Paul Stanley. Jen letmo nám odpovídá na pozdrav, bere si hrst tyčinek ze stolu, na kterém je několik obložených mís, piti, ovoce atd., a mizí zpět. Vůbec nic mne nenapadá, Carr však naštěstí nic nepozoruje a culí se na mne z pod hřívy. Pálím dál: "A Ericu, když jste tak dlouho na cestách, co vám na to řeknou doma? Berete rodiny s sebou?" Smích - "Naštěstí nejsem ženatý", dodává, "ale moje přítelkyně se mnou byla v Nemecku. Gene a Bruce to řeší podobně." Vzpomínám si konečně na jednu z připravených dotazů: "Když jsi u KISS před 8 lety začínal, měl jsi masku a tak tě pak na ulici nemohl nikdo identifikovat. Ted už je nenosíte a jste tedy známí. Obtěžují vás fanoušci na ulici, nebo jak to je?" - "Když jsem začínal v barové kapele. Nikdo o mne pak nestál. S KISS to bylo jiné, ale protože mne nemohli znát osobně, pouze mne zastavovali a hádali - ty jsi z té rockové skupiny, že?
"Ale to není pravda. Je faktem, že jsme to měli a stále máme v Evropě zakázané, ale mělo to představovat blesky, jako sílu tak. S tím, co říkáš to nemělo nic společného. V USA to však nikomu nevadí." Ota se odhodlává k otázce:" Chtěli by jste hrát ještě někde na východě než jenom zde?" "No určit, ale nezáleží to na nás." Pokračuji dál (Když jsem se potom slyšel z kazety, koktal jsem jako v první hodině angličtiny. Ale co, jelo se rovnou bez zkoušky, na ostro.): "Nemyslíš, že by bylo dobré vydat už konečně další živé dvojalbum? Pokud si pamatuji dobře, "Alive II." vyšlo r.´77 a to je už dost dlouho, ne?" - "Je to pravda, možná, že z tohoto turné něco uděláme, podobně jako video dokument k "Animalize Tour", ale není nic jisté. Konečně, nech se překvapit."
Náhle se otvírají dveře a dovnitř vchází zpěvák Paul Stanley. Jen letmo nám odpovídá na pozdrav, bere si hrst tyčinek ze stolu, na kterém je několik obložených mís, piti, ovoce atd., a mizí zpět. Vůbec nic mne nenapadá, Carr však naštěstí nic nepozoruje a culí se na mne z pod hřívy. Pálím dál: "A Ericu, když jste tak dlouho na cestách, co vám na to řeknou doma? Berete rodiny s sebou?" Smích - "Naštěstí nejsem ženatý", dodává, "ale moje přítelkyně se mnou byla v Nemecku. Gene a Bruce to řeší podobně." Vzpomínám si konečně na jednu z připravených dotazů: "Když jsi u KISS před 8 lety začínal, měl jsi masku a tak tě pak na ulici nemohl nikdo identifikovat. Ted už je nenosíte a jste tedy známí. Obtěžují vás fanoušci na ulici, nebo jak to je?" - "Když jsem začínal v barové kapele. Nikdo o mne pak nestál. S KISS to bylo jiné, ale protože mne nemohli znát osobně, pouze mne zastavovali a hádali - ty jsi z té rockové skupiny, že?
Když jsme se ale objevili na "Lick it up" bez masek, tak mne zdravili - ty jsi Eric Carr od KISS! Samozřejmě, je to příjemné, ale drive bylo více soukromí." - "A po těch letech, baví tě to vůbec ještě, nebo je to pro tebe jen způsob, jak si dobře vydělat?" Úsměv - "Ještě jsem se nenudil. Když sedím za bicíma a slyším ten řev obecenstva, mám stejně báječný pocit jako poprvé." Pohlížím na hodinky a vidím, že určený čas se blíží ke konci. Vtom za mnou vrzly dveře, obracím se a jen metr ode mne stojí sám velký šéf KISS - Gene Simmons. Jak nás spatřil, s úděsnou grimasou procedil mezi zuby: "Pardon, chtěl jsem jenom projít." Zůstal jsem okamžik bez dechu, neboť vypadal přesně tak hrozivě jako na fotkách z koncertů. Za 20 minut mají ale začít hrát, tak ještě mluvíme o nejnovějším video filmu "KISS Exposed", který je podle Carrových slov biografií skupiny a ukazuje co KISS byli, jsou a snad ještě budou. Přichází ještě Paul Stanley a jde do dveří, kde zmizel Simmons. Ota ho ale zastaví: "Paule, musím ti něco říct." - Pobaveně se otáčí, "Copak?," a stále baští tyčinky. - "Má žena tě má ráda asi víc než mne!" - Výbuch smíchu (ja, Carr a Stanley), 'Houby, určitě má ráda víc tebe!" Už se ale zvedáme, Oppenheim, který také přišel naznačuje, že čas k odchodu. "Tak Ericu," zvedám se, "díky za rozhovor a někdy příště zase. Rock on!" - "No jasný, škoda, že jsem neměl víc času. Mějte se." Málem jsme odešli jen tak. Dáváme ještě Oppenheimovi své kartičky, aby nám je KISS podepsali a balíme. Venku se mezitím už setmělo a zároveň začalo i dost hrubě pršet. Oblohu křižují blesky a to je ta správná chvíl pro koncert KISS. Taky mi na začátku Oppenheim řekl, žo na všech koncertech v Evropě jim zatím pršelo. Do bouřky se nám ale vůbec nechtělo přesto, že jsme každý u brány vyfasovali modrou pláštěnku "A Tiszai Vegyi Kombinatot ajandéka a Koncert Közönségének". Ujala se nás ale Jane, známá Oppenheima z New Yorku, a jdeme na krytý balkón, asi 5 metrů nad pódiem, odkud jsme tak viděli KISS v akci z boku a sledovali jejich roadies, obsluhu equalizéru, skrytého klávesistu, šíleného fanouška, který zdolal bariéru, chtěl se vrhnout dál, ale po tvrdém zásahu policie byl odveden v želízkách pryč atd. To všechno bylo až za chvíli.
Za velkého jásotu obecenstva dohrála domácí skupina, kytaristé se zpěvákem nedbají na déšť poslední přídavky tráví na nekryté části pódia. Ota si nechystal walkmana na další natáčení a chytali jsme z publika tu správnou atmosféru. Ještě k tomu nahrávání. Oppenheim nám nejdříve chtěl walkmana zabavit, ale když jsem ho přesvědčil o tom, že z nahrávky žádné pirátské desky nebo kazety dělat nebudeme, milostivě ke všemu mávnutím ruky svolil.
Za velkého jásotu obecenstva dohrála domácí skupina, kytaristé se zpěvákem nedbají na déšť poslední přídavky tráví na nekryté části pódia. Ota si nechystal walkmana na další natáčení a chytali jsme z publika tu správnou atmosféru. Ještě k tomu nahrávání. Oppenheim nám nejdříve chtěl walkmana zabavit, ale když jsem ho přesvědčil o tom, že z nahrávky žádné pirátské desky nebo kazety dělat nebudeme, milostivě ke všemu mávnutím ruky svolil.
Maďaři skončili, rychle se uklízejí nástroje a aparaturu a roadies od KISS bleskové dolaďují. Z balkónu jsme viděli, jak ručníky sušili hmatníky kytar atd. atd. To všechno trvalo jen pár minut. Potom světla pohasla, aby za okamžik a ohromného nástupu ozářila také rozdychtěné hlediště, které za totálně ohlušujícího řevu a křiku začalo pulsovat, skákat, vlnit se a jiné neřesti. KISS otevřeli show staršími hity a pokračovali nepřetržitém sledu, bez oddychu až k novým deskám. Že pršelo, to nikomu nevadilo. Mněl jsem pocit, že voda ani nestačila na rozcuchané a vlající hlavy dopadnout. Ihned se toti vypařovala. V kotli je jak známo horko a stejně jako druhé album KISS se jmenuje "Hotter than hell" tak i tam bylo určitě větší horko než v pekle!
Vše táhl samozřejmě Stanley, jeho hlas má stále sílu sirény. Se Simmonsem roztáčeli obecenstvo do varu, Gene občas vyplazoval svůj pověstný jazyk a s kytaristou Bruce Kullickem střileli do lidí trsátka. Diváci na pódium házeli své pláštěnky a i jiné věci (to ale roadies neustále uklízeli). Mezi "hroziči" v prvních řadách v jednu chvíli zavlála naše vlajka. My s Otou jsme se museli stále ovládat. Kolem nás bylo jen pár prominentů a TV kamera. V polovině písničky "Heavens on fire" se mezi nás nacpala pravá faninka. Mávala na klávesistu, který byl schovaný kousek pod námi a svým nadšením nás nekazila. KISS hráli pro nás už více známé písničky a tak kamera-nekamera, hosté-nehosté, začal jsem hulákat stejně jako lady vedle mne. Obecenstvo se dostalo do extáze ve chvíli, když Gene naprosto plynně promluvil maďarsky a zanotoval nějakou lidovku. Pár skladeb na to KISS skončili. Neexistuje však odejít bes nášupu a tak se přidává dál a docela nakonec ta, na kterou jsme čekali celý koncert - "Detroit rock city". To už jsme se neudrželi a odzpívali refrén sami.
Přestalo pršet, neslyším vlastního slova a za 40 minut nám jede vlak. Obecenstvo si ještě zahulákalo, "headbangers" naposledy zahrozili a konec. Ještě jsme zalili vyprahlá hrdla limonádou a stále na sebe řvoucí - úplně jsme ohluchli, odcházíme. Ne nádraží to je ale daleko a je také jasné, že metro bude přecpané. Zrovna vedle startuje Žigulík a řidič nemá nic proti návrhu, že by to vzal kolem nádraží Nyugati. Vysedáme dvě ulice vedle a kráčíme po deštěm umyté ulici. Ota najednou bláznivě povídá: "Je ti to vůbec jasný? My jsme je nejen viděli, ale my jsme s nimi i mluvili!" Chytli jsme se kolem ramen a za pekelného chechtotu začali zpívat Detroit rock city (správně by to mělo být Budapest rock city, ne?).. Vlak měl 80 minut zpoždění a to se nám hodilo, abychom sehnali něco na zub. Chroupáme na půl pizzu, když slyšíme pískot brzd přijíždějícího expresu. Nohy na ramena, ale pozdě. Vše je beznadějně obsazeno.
Tak jsme vletěli do lehátkového vagónu. Opilý bulharský průvodčí vůbec nechápal, proč si zrovna teď, 30 minut po půlnoci chceme koupit lůžko. Nechápal ani, když mu starší manželé předložili lístky s vyznačenou rezervací. Nějakou dobu jsme tam stáli a pak jsme se rozhodli jednat. Nacpali jsme se do jednoho kupé již obsazeného našimi "headbangers", kteří seděli na spodních lehátkách jako v obyčejném kupé. 2 patro bylo samozřejmě sklopené, ale poslední překvapivě volné.
Bez mrknutí oka jsme se tam utábořili. V 6 ráno jsem se vypotácel v Brně na nádraží, nabral kurz a pokračoval osobním vlakem domů. Jel jsem tam, abych se bavil a taky to stálo za to.
Tak jsme vletěli do lehátkového vagónu. Opilý bulharský průvodčí vůbec nechápal, proč si zrovna teď, 30 minut po půlnoci chceme koupit lůžko. Nechápal ani, když mu starší manželé předložili lístky s vyznačenou rezervací. Nějakou dobu jsme tam stáli a pak jsme se rozhodli jednat. Nacpali jsme se do jednoho kupé již obsazeného našimi "headbangers", kteří seděli na spodních lehátkách jako v obyčejném kupé. 2 patro bylo samozřejmě sklopené, ale poslední překvapivě volné.
Bez mrknutí oka jsme se tam utábořili. V 6 ráno jsem se vypotácel v Brně na nádraží, nabral kurz a pokračoval osobním vlakem domů. Jel jsem tam, abych se bavil a taky to stálo za to.
David Macků (the headbanger)
